Proč právě Zlomená země?

Původně jsem tento článek chtěla začít se slovy pevné víry v to, že představení Nory Jemisinové je naprosto zbytečné. Většina z nás přece ví, že vychází u Hostu a ... A to je všechno. Takže začnu tam, kde je začít potřeba. Ve skutečnosti je Jemisin působící v zázemí Brooklynu autorkou hned několika sérií a celé řady povídek, kterými se prolínají jak prvky fantasy, sci-fi, tak postapo či spekulativní fikce. Nějakou dobu dohlížela na recenzní sloupek The New York Times - Book Review v oblasti sci-fi a fantastiky. Mimo jiné ji také bylo možné najít v oblasti profese poradní psycholožky a pedagožky. 

A věc druhá, neméně důležitá. N.K. Jemisin je držitelkou mnoha literárních cen a stejným ne-li vyšším počtem se může pyšnit v oblasti nominací. Třikrát po sobě obdržela ocenění Hugo za trilogii Zlomená země. Cena Hugo je udělována každoročně v oblasti nejlepších děl žánru science fiction a fantasy na Worldconu. Několikrát proměnila nominaci na ocenění Locus ve vítězství a nevyhnula se ani nominacím na cenu Nebula, kterou se pyšní třeba taková Duna, Američtí bohové nebo Enderova hra

Zůstat objektivní během čtení trilogie Zlomená země je jako zůstat objektivní během pojídání oblíbeného dortu. Je to nemožný. Jakmile se vám Jemisin dostane pod kůži, je jakýkoliv odpor zcela zbytečný. Tak pojďme být naprosto subjektivní.

Protože svět.

Svět? Někde začíná a někde končí. Rozhodně ho nelze uchopit v rámci jednotlivých částí, protože kompletní smysl dává až po přečtení té úplně poslední věty. Je to makačka. V prvním díle je tento postapokalyptický kolos nakousnut pouze jako hodně silný obrys. Neodmyslitelnou soudržností a potřebou nenechat jej byť jen na chvíli odpočinout, představuje celek, neskutečně promyšlený rozvedený celek, který staví na důležitých drobnostech, vzájemnému působení a od povrchu prostupuje až do úplného jádra. Jeho komplikovanost zprvu nemusí být až tak patrná, ale má sílu nejednou zamotat hlavu. Zároveň je to svět, který svojí originalitou vyčuhuje a volá po zasloužené pozornosti. Je to svět rozbitý, trpící, katastrofický, vyčkávající, specifický a temný. Je to svět, který nebudete chtít navštívit pouze jednou, protože vám určitě něco proklouzne mezi prsty. Je to svět připravený k další ráně, protože tak to prostě chodí. Vždy nějaká přijde. A naposledy, je to svět, ve kterém je interakce samotné podstaty Země a lidí na denní bázi, je to vztah založený na tenzní blízkosti. Do rezavýho Země, tento svět musíte opět poznat.

Protože odosobnění.

Způsob, jakým Jemisin vede svého vypravěče a všechny zúčastněné je do určité míry odosobněný. Velice pečlivě zvolený a provedený manévr, jak zabolet, zamrzet a zapůsobit na emoce. Způsob, na který v knihách nejsme vůbec zvyklí. Není to tak, že by vám cokoliv bylo vzdálené, právě naopak. Nicméně úhel, pod kterým jsou uchopeny mnohé situace, záměrně buší do dveří a kromě gradace děje graduje i emoční stránku čtenáře. My jsme ti, kdo ten příběh prožívá, ale zároveň to může být kdokoliv. A kdo by právě teď chtěl být v kůži daného člověka? Paradox, já vím, ale neméně skutečný. Zároveň je tento nástroj dalším podněcovatelem zvažování lidských motivů v situacích, kdy jsou zahnáni do kouta a snaží se udělat správnou věc, i když to bude bolet a bude to mít doživotní následky. 

Protože detaily.

Říká se, že dobrá rada je nad zlato. Tak tady jednu máte. Sama nemám ráda, když mi někdo říká, kdy mám co číst, a jak si co rozvrhnout. Kromě této série. Naplánujte si čtení jednotlivých dílů do těsnějšího závěsu. Na sebemenší detaily je tu kladen velký důraz a jejich koncentrace není ojedinělá. Autorka si ráda hraje, tahá čtenáře za nos a jedna jediná věta může dávat smysl až v úplně jiné knize. Jenže, jak si tento význam vyložit, když na něj pravděpodobně za chvíli zapomenu? Může se stát, stává se a stane se. V tomto případě je odkládání zkrátka a dobře nežádoucí. 

Protože postavy.

Orogénové, tišáci, čtyřprstenáři, rogři, kamenožravci... Zlomená země je ten typ fantasy, kde do sebe svět a postavy vzájemně zapadají, denně se ovlivňují a znepříjemňují si životy. Je vám to něčím povědomé? Dobře, ale teď už k postavám. Žádná jedna jediná tu není navíc. Žádná jedna jediná tu není zanedbána. Je o ně pečováno. Ne že by je autorka každý večer pokládala do saténových postelí s plnými břichy. Dává jim zabrat už od narození. Je o ně pečováno z pohledu hlubokého vývoje, kterého je dosaženo na nějakých tisíci stranách. Jsou to drsňáci, musí být, nemají jinou možnost. Musí, musí a musí. Hází se jim klacky pod nohy, nepomáhá se jim vstát. Jsou zlomení, vzdávají se, drží spolu, podráží se. Je vám to něčím povědomé? Co rozhodně stojí za zmínku je fakt, že je do vysoké míry charakterizují a tvoří vzájemné vztahy. Je jedna věc mít nosné postavy a je druhá věc mít nosné vztahy k tomu. Protože ze své podstaty můžou spisovatele dovést na úplně jinou cestu.

Protože těžká témata.

A není jich zrovna poskrovnu. Od komplikovaných mezilidských vztahů na mnoha úrovních po jedno, které ovlivňuje všechny hráče, všechna místa, veškeré smýšlení. Otroctví, podrobení si jedné skupiny obyvatel, skupinou druhou. Nebyla to ojedinělá potřeba dominance, byl to čirý strach z neznámého, nepochopení a pak už jen nepotřeba vůbec něco chápat, která se zakořenila ale sakra hluboko. Otroctví ale nestojí samo za sebe, je podpíráno zneužívám, předsudky, využíváním bez potřeby cítit následky a uvědomovat si hodnotu lidského života. Nejen v rovině vztahů mezi dospělým a dítětem otevírá otázku lásky. Může mít otrok rád svého otrokáře? Může být otrokář v očích stejné osoby někým jiným nebo mu cejch zůstane navždy? A je vůbec nutné zabřednout do aktuálních témat, když si společnost nikdy nebude rovna? Tleskám a děkuji autorce za tolik potřebných podnětů, hledisek, jež vycházejí z naší přítomnosti a přivírají se před nimi dveře. 

Protože Ty jsi Essun.

Já, ona, tamta, my, oni, všichni. Každý z nás je Essun. 

Protože emoce.

Připravte se na emoční jízdu. Ne takovou, kdy budete na každé stránce napětím trnout a čekat na akcí natřískané zběsilé momenty (nepopírám, že se tam takové nevyskytují). V tomto případě je to trochu jiná emoční jízda. Tahle série vás zničí, zlomí vám srdce, pošlape vás, vzbudí ve vás lítost, vztek, bezmoc. Bude vás mrazit, polije vás pot, nebudete mít daleko k slzám. Neubráníte se pocitu, že vás má autorka zcela ve své moci. Celkovému balíčku dobře promyšleného všeho od postav k upřímnosti, vážnosti témat a odosobnění, kralují právě pocity. Nefunguje to na principu buď a nebo, funguje to na principu, tady dostaneš všechno. Všechno zlý, reálný a je jen na tobě, jestli si z toho vyškrábneš to hluboko pohřbený přesto silně zakořeněný dobro.

Protože díra ve fantasy, kterou bylo potřeba vyplnit.

Mohli jsme cítit potřebu, mohli jsme si to dokonce i uvědomovat, ale v naprosté většině jsme o tom ještě před samotným příchodem a čtením Zlomené země, vůbec nevěděli. Jak moc jsme tyto knihy, a jak moc jsme Noru Jemisinovou postrádali? Nesmírně moc. Není vůbec možné mluvit o jakési potřeba vydobýt si ve fantastice místo. Tato série se nemusí bít a prodírat mořem dalších, do kterých by zapadla bez povšimnutí. Tato série je jednou z vládnoucích královen a někdo se bude muset hodně snažit, aby ji nahradil, pokud je něco takového vůbec možné. Autoři, kteří zanechávají takhle silnou stopu se kterou ruku v ruce kráčí přirozený respekt a uznání, mění svět a chápaní. Jsem vděčná. Za autorku, za její svět, za její trilogii i za cestu, která mě s ní i s vámi čeká. 

Protože upřímnost.

Jedním z nejsilnějších prvků, které Jemisin ve svých knihách nabízí je upřímnost. Nepřikrášlená, ryzí, syrová, intenzivní a drsná. Odráží se v tolika aspektech. V postavách, světě, myšlenkách, vztazích a především v jádru. Není tu ani stopa po předstírání nebo zatajování. Autorka čtenáře staví před problematiku, která je aktuální jak pro její hrdiny a příběh, tak pro skutečný svět ať už z pohledu historického či nynějšího. Vodítka zde představují startovací cestu k přemýšlení a zvažování, pídění se po informacích a kritickému myšlení. Otroctví a zneužívání na jedné straně, mezilidské vztahy na straně druhé. Ta škála problematik tu je, a i když se ve své podstatě liší, ta nelíčená poctivost je všem vlastní. Není nutné až tak dodávat, že právě tohle hledisko v kombinaci s pojetím příběhu, působí na čtenáře tak bolestivým způsobem. 

Protože příběh, který vznikl z čisté bolesti. 

Známe se, valná většina z nás nečte, zapomíná číst nebo vědomě přeskakuje úvodní slovo autora, poděkování nebo doslov. Zastavme se na chvíli a zkusme jim věnovat trochu našeho času. Ne že by zrovna tato trilogie nebyla silná sama za sebe, ale přečtením těchto "autorských vsuvek" se na ni možná budete dívat jinak. 



"Čas se krátí má milá.
Skončíme začátkem světa, ano?
Ano,
Skončíme." 


Za poskytnutí trilogie Zlomená Země děkuji nakladatelství Host.

2 komentáře:

  1. Četl jsem. A plánuji dát si to znovu. Souhlasím se vším, ale co se světa týče, mohla autorka v posledním díle o něco málo víc vysvětlovat a dát tomu trochu výraznější rámec. Jinak samozřejmě paráda.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já jsem za tím nakousnutím viděla strašně moc potenciálu, se kterým by se do budoucna dalo třeba ještě nějak pracovat.

      Smazat

Created by Agata for WioskaSzablonów. Technologia blogger.