10 důvodů, proč miluji Flanaganovu tvorbu

Zdravím knihomolové,
po dlouhé době tu jsem s článkem ze soudku důvodů, proč číst dalšího mého oblíbeného spisovatele. Každý máme nějakou sérii, která nás provázela dětstvím, a já jsem neskutečně ráda, že jsem to své trávila v lesích kolem Araluenu a v zasněžené Skandii po boku věrných a neoblomných hraničářů. V tomto si vždycky říkám, že jsem neskutečně ráda, že jsem nevyrůstala s takovým Harry Potterem, ne proto, abych šla proti davu nebo poukázala na to, že Harry není všechno, ale proto, že mě Hraničářův učeň pomaličku formoval k té pravé fantasy, k té, kterou dneska vyhledávám a obdivuji. Pomalu, postupnými kroky mi John Flanagan otevíral ty pomyslné dveře...

Pokud jste se se jménem John Flanagan ještě nesetkali, jste tak nějak na správné adrese. John Flanagan je australský spisovatel, v dnešní době je mu už pozoruhodných 75 let, který začínal psaním reklamních sloganů a zábavných pořadů. Hraničářův učeň vznikl z dnes už asi trochu otřepaných, ale stále úžasných důvodů. John chtěl svého syna Michaela přivést ke čtení, a díky tomu se dnes čtenáři z celého světa mohou spolehnout na mladého hraničáře Willa Dohodu. Hraničářův učeň se dostal do podvědomí čtenářů neskutečně rychle, a to z dobrých důvodů. V dnešní době má John Flanagan na kontě slušnou řádku knih, Hraničářova učně například doprovází spin off série Bratrstvo a autor nakonec nezapomněl ani na úplný začátek tohoto velkého dobrodružství. 

Middle Grade

Proč zmiňovat zrovna žánr a věkové rozhraní? Je potřeba si na začátek ujasnit pár věcí, aby nedošlo k jistým nadměrným nebo zase nedostatečným očekáváním. Hraničářův učeň a Flanaganova výhradní produkce spadá do žánru middle grade, tedy je prvotně mířená na človíčky od osmi do dvanácti let. Samozřejmě nikdo netvrdí, že by si knihu nemohl přečíst starší čtenář, ale toto dané cílení má svoje opodstatnění, protože snad všechny aspekty a zákoutí těchto příběhů jsou této věkové kategorii přizpůsobené. A právě z tohoto důvodu může být náročnější čtenář zklamaný, neuspokojený a roztržitý. 

Předobraz fiktivního světa

Svět John Flanagana je vesměs fiktivní, až na to, že vlastně fiktivní skoro vůbec není. Jako předobraz mu totiž nesloužil nikdo jiný než svět náš. A ano, originalitu v tom jeden nepohledá, ale poznatky a znalosti v tom rozhodně jsou. Pokud někdo tu podobnost nevidí, tak si ji pojďme ukázat na pár příkladech. Skandie a její předobraz ve skandinávských zemích, Arrida zase kope za Afriku a Nihon Džin až věrně připomíná Japonsko. Nejsou to ale jenom názvy, které jednoho nutí k zamyšlení. Důležitou roli zde totiž hraje kultura, jídlo, náboženství, tradice a zvyky, které jsou těmto zemím vlastní. Úplně si nemyslím, že mladší čtenáři tu podobnost budou vnímat, ale ti starší už si možná budou říkat, že jim to něco přece jenom připomíná. 

Morální stránka věci

Jako mladší jsem tohle nikdy nedokázala ocenit, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Ale velká hodnota Flanaganova díla spočívá právě v morálce a správném chování. Autor tohle hodně tlačí do popředí a světe div se, v dnešní době si to sedne jako prdel na hrnec. Žijeme v době, kdy děti nevědí, že ke starším je se třeba chovat s respektem, a že je potřeba otevřít pusu, když se vstupuje do místnosti. Výchova je dneska jeden velký pojem a kámen úrazů. Bohužel, tam kde nevychovávají rodiče, mohou vychovávat knihy. Morální hodnoty, etické chování a jednání jsou totiž důležitými aspekty hraničářů. Autor nechává svoje postavy prožívat důležité momenty v různých stádiích jejich života, nechává je chybovat a na chybách si zakládá ponaučení. Docela dost se tu také zdůrazňuje, že je potřeba se připravit na to, že nést následky za své činy, je prostě na místě a vždy to tak bude. 

Šikana

Je zde potřeba něco dodávat? Bod tři a čtyři spolu opravdu úzce souvisejí. Se šikanou se čtenáři ve Flanaganových knihách potkávají hned na začátku. Žijeme ve společnosti, kde je šikana na denním pořádku. Dokonce jsme se vyvinuli do společnosti, kde oddělujeme její jednotlivé druhy a nástroje. Tady se žádných zvláštností čtenář sice nedočká, za to se tu ale dočká toho, co je dobré při šikaně udělat. A nezáleží na tom, jestli se jeden nachází v pozici šikanovaného dítěte. Palec nahoru za zahrnutí této problematiky hned do první knihy. 

Náhled a lákadlo do fantasy žánru

Protože se s Hraničářovým učněm může začínat opravdu brzy, může sloužit i jako takové lákadlo a náhled do žánru fantasy, které se postupně může změnit v něco víc. Flanaganovy knihy jsou nasáklé akcí a dynamikou, jsou hbité a nepopisné. Zkrátka nejsou náročné na čtení a neodrazují. Zároveň ale obsahují základní stavební kameny fantasy knih - fiktivní svět, postupně se vyvíjející postavy a dobře vystavěná a provázaná zápletka. A kromě těchto základů navíc nabízí i další prvky, které jsou ve fantasy sympatické a žádoucí. 

Láska kvete v každém věku

Hraničářův učeň a další Flanaganova díla mají jednu obrovskou výhodu, dokážou potěšit čtenáře snad v každém věku. To, jak jsou tyto knihy pojaté, o mnohém vypovídá. I když obsahují boje a nepříjemné situace, jsou napsány tak, že pohladí po duši. Každé věkové kategorii dokážou nabídnout něco jiného, každý si z nich vezme to, co potřebuje. Ale tyto knihy rozhodně nikoho neurazí. A jak by také mohly?

Příběhy na pokračování

Pokud jste si na Hraničářova učně zvykli, zamilovali jste si jej, nebojte. Tato série je opravdu hodně dlouhá, a pokud ani to nestačí, série Bratrstvo, která zaujímá místo ve stejném světě, také nepatří k nejkratším. I když se HU čte díl po dílu a dává jeden celek, ve kterém se postavy postupně vyvíjejí, mají své cíle a směřování, děje v mnoha knihách jsou ukončené a mohou stát do určité míry samostatně. Sice se stane, že kniha nabízí otevřený konec do pokračování, ale to může mít úplně jiné směřování. Jsou tu knihy, které tvoří celek a jsou příběhově ukončené (třetí a čtvrtá nebo šestá a sedmá), a pak tu jsou knihy, které si vystačí tak nějak samy (první a pátá). Co tím chci říct? Že pokud si chcete od tohoto universa odpočinout, nemusíte se nutit dočíst celou sérii, abyste ji měli ukončenou. Jsou tu mezníky, které přestávku vyloženě nabízejí. 

Postavy

Hlavní postavy jsou zkrátka dobráci, což notně souvisí s morální stránkou věci, o které jsem se rozepisovala výše. Člověk od nich zkrátka nečeká podraz. Po nějaké době to rozhodně může působit šablonovitě a stereotypně, a vlastně to tak i je, ale tohle je právě ta podstata Flanaganových příběhů. Píše s jistým zaměřením, s jistým poselstvím, které se promítá v každé postavě a na každé stránce. Kromě toho jsou ale hlavní postavy i stoprocentní sympaťáci, a to do jednoho. Každý je jiný, má jiné charakterové vlastnosti a na těchto základech se skvěle budují jejich vzájemné vztahy a také dost časté humorné popichování. Will, Horác, Halt, Gilan, ale také Alyss a Kasandra jsou postavy, které si zamilujete a budete na ně s nostalgií myslet ještě hodně dlouho. 

Klišé sem, klišé tam

Hraničářův učeň je vystavěn na mnoha klišé motivech. Vadí to? Nevadí to? Jako sérii pro mladší tohle rozhodně neublíží, protože každý někde zkrátka musí začít. A ohrané náměty v tomto případě jako klišé nevyzní. U staršího čtenáře už tohle ale stačit nebude a právě tyto podněty mohou navádět na druhou stranu mostu. To, jestli se od nich oprostí nebo ne je věc druhá, ale v rámci jakési objektivity je pořád potřeba přihlédnout k tomu, proč a komu je kniha primárně určena. Sama škatulkování z mnoha důvodů nemusím, ale jsou doby, kdy svoje opodstatnění zkrátka mají. 
Jako největší klišé tohoto světa je s největší pravděpodobností vztah hraničářského mistra a učně, kdy je mistr nerudný a nepřístupný a učeň alespoň ze začátku dost ztracený a zmatený. Příběh sirotka, který si musí vybudovat svoje jméno a najít si svoji cestu ve světě.

Nová překladatelka a v nejlepším je potřeba přestat

Tento poslední bod je trochu zavádějící, protože žádným úplně přímým způsobem neuvádí, proč Flanagana číst, možná spíš naopak. Říká se, že v nejlepším je dobré přestat a ano, zde to bohužel taky platí. Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do fáze, kdy si řeknu, že chci, aby John Flanagan přestal psát. Ale poslední asi dva díly Hraničářova učně, které už zdaleka nejsou o Willovi a jeho partičce věrných, zkrátka ztratily kouzlo. Příběhově jsou opravdu pod bodem toho, na co jsme u Flanagana zvyklí a vztah Maddie a její matky Kasandry připomíná spíše vztah dvou pubertálních dívek než vztah matky a dcery. Mnohdy to byla právě Kasandra, která se na svůj věk chovala jako nevyzrálé kuře. Pro knihy se u nás ale fatálním stala změna překladatelky a redaktorské práce. Je pravda, že Gilanův kůň je i v originálním znění klisna a původní překladatelka jej překládala jako hřebce. Jaký proto měla důvod, netuším, ale rozhodně nebylo nutné z pohledu nové překladatelky měnit pohlaví zpátky a mást tak dětského čtenáře. Proč? Proč? Rozhodně bylo na místě načíst si předchozí díly, protože takový Will Treaty místo Willa Dohody, na kterého jsme zvyklí dvanáct dílů, prostě bolel. No a o změně umístění zranění asi pomlčím, protože si to ještě stále nedokážu  vysvětlit.

A na závěr klasická otázka. Co vy a John Flanagan?

Zdroj fotek: Oficiální stránky autora


10 komentářů:

  1. Já Hraničářova učně nečetla a musím přiznat, že jsem si jméno autora v první chvíli nedokázala s ničím spojit. :) Patřím mezi (evidentně obvyklou) skupinu lidí, kteří vyrůstali na zmíněném Harry Potterovi. :) Každého z nás ale formuje něco jiného a myslím,že je skvělé, že jsme vůbec nějakou knihu v mládí četli a milovali. Bohužel je spousta takových, kteří o knihách slyšeli jen z hodně velké dálky...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsem mohla alespoň nějakým způsobem informovat. Každý jsme na něčem vyrůstali a to ono nás určitým způsobem formovalo. Já jsem Harryho četla až na střední a užila jsem si ho, jak nejvíc jsem mohla :) .. A to, jestli je v tomto ohledu něco obvyklé jde stranou tomu, co jsi napsala, že je v dnešní době úspěch, že se čte :)

      Vymazat
  2. Jeho tvorbu mám moc ráda. Pamatuji si, jak mi mamka kupovala díl po dílu a já byla strašně nadšená. Jasně, dneska bych už tak nebyla, kdybych to četla poprvé, ale pořád by tam byla ta neskutečná nostalgie.

    OdpovědětVymazat
  3. Ach, môj vzťah k Flanaganovi poznáš, milujem ho :D V podstate som na tom tak ako ty, čítala som ho na základnej školy a zamilovala som sa, rada sa vraciam k Willovi a jeho priateľom :-) Prvých 11 častí je srdcovka, mám rada aj prequel 1 a 2, ale potom som sa akosi trošku zasekla, možno aj pre môj vek, preklad, ťažko povedať :D Každopádne raz si chcem určite dočítať a dokúpiť aj ďalšie časti, teraz som si skôr povedala, že asi skúsim Bratrstvo, tam som zatiaľ prečítala iba prvé dve časti a páčili sa mi :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, pamatuji si, jak jsme o něm ještě na starých blozích blogovali :D :D .. Bratrstvo je naprosto úžasný, hodně podobný Hraničářovu učni, pravda, ale ono mu to na kráse až tak moc neubírá :)

      Vymazat
  4. Autora mam pomerne v oblibe, cetla jsem nekolik knih... Sice mi to prijde takove detske, ale ctu to pro relax stejne jako Riordana. Je to proste ten typ spravne oddechove fantasy... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S ohledem na cílovku to dětsky působí, ale ono to tak působit prostě má :) ... Pro staršího to bude, jak říkáš, úžasnej relax :)

      Vymazat
  5. Autora znám, ale já bohužel vyrostla na HP a jiné fantasy číst asi nikdy nebudu :D:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fantasy je pro mě žánr, který nabízí naprosto všechno ze všech ostatních, ale chápu, že ne vždy každému sedne :)

      Vymazat

Created by Agata for WioskaSzablonów. Technologia blogger.